|
Báseň o hře v šachy
složil Domenico Ludovici (1676-1745), český překlad Josef Jungmann
Nechť pro mě každý svou se nese za líbostí,
Jen když se srovnává, co koná, s počestností:
Mne vojna těšívá, však vojna žertovná,
Již vede pouhý vtip, ne ruka bojovná.
Mé celé bojiště na stolku hracím stojí,
A k službě vojenské jsou šiky barvy dvojí.
Na osmkrát osmero mé pole změřeno,
A vojsko v čtvero řad po osmi zděleno.
Hned v druhém pořadí jich pěchota jest věrná;
Vždy první do boje; zde bílá, tamto černá.
Za tímto průčelím jsou vyšší stavové,
Dva střelci mysliví a dva rytířové.
Pak tam zde hrubý slon nejápné zdvíhá kroky,
S svou tíží věžatou, a uzavírá boky.
Než statná královna se k králi stavuje,
A za celý i šik, kdy třeba, bojuje.
Již čelem odporným se měří vojska obě,
Již nastal k bitvě čas, i vyjdou proti sobě.
Jest rozmanitý boj i chůze rozličná,
Neb každý k potkání svou vlastní cestu má.
Upřímo pěchota se k bitvě béře v čele,
Však zpátkem nesmí jít, kdy postoupila směle;
Než jestli stranou v příč ji potká nepřítel,
Můž zabít jej, a jít v to místo, které měl;
A jestli náhodou neb chvalnou schytralostí
Kdy píšek do pole se posledního vhostí,
Hned z něho pán, a jak kdy víc užitečný,
Buď střelec, nebo slon, neb rytíř statečný.
To píšek: ale pop (tak nazvi jinák střelce),
Ten příčkou podává se na daleké smělce;
A jako na bílém vždy jeden obcuje,
Tak druhý na černém se poli zdržuje.
Slon může sem a tam, však rovnou cestu tříti;
Zpět, před se, po boku mu dovoleno jíti.
By ale bez trestu ti všickni chodili,
Buď žeby krokem šli, neb honem kvapili,
Buď prázdno před nimi: nebo toto dobře vězte,
Že nesmí žádný jít, když něco jemu v cestě;
Jen rytíř bojovný se všudy podává,
A vůkol udatně strach z sebe vydává.
Ten šiku žádnému, ni šancům nevyhne se,
A skokem v tábory se nepřátelské nese.
Jest, že ho proradí zlá někdy odvaha,
Však, vězeň, dvojího sám měří na vraha:
Tu, která menší jest, si vyvolíš nehodu,
Neb často vyhrá ten, kdo menší béře škodu.
Co dím, jak štěstí tu se mění vrtkavé,
Jak strach a naděje hned tamto, hned zde je:
Co dím, jak důvtipně se proti sobě zbrojí,
Co sobě za klamy, co za ouklady strojí.
Pokoutně počihav, jsa plný tajné lsti,
Vyběhne náhle pop, a dojde kořisti.
Pop dojde kořisti; než bídník z nenadání
Pad v ruce jinému, i sám se neubrání.
Cos chtěje velkého, z svých šiků vyráží,
A v husté vrahů tmy se rytíř odváží;
Nešťastný bojovník! nestřáhlť se oukladu;
Jest vůkol nepřítel, i v předu pasť i v zadu.
Vrazí-li na píška kdes nepřátelského,
Jest hanebná to smrt, když padne od něho.
Co zde chce královna? čí zkázy žádá ona?
Ta tryskem přepadne buď střelce nebo slona.
Nechť přepadne, a však bez pomsty nebude;
Jí, k ztráty náhradě, hned rytíř dobude;
On tiše v sousedstvu již dávno očihoval,
A k náhlé potřebě svou pomoc tajně choval.
Teď rychle z táborů se řítí plukové,
A kudy jíti lze, jdou statní rekové;
Zde černý bílého, co vězně, náhle sepne,
Tam bílý černého zas nepřátelsky tepne:
Kdo zdál se padati, ten nepřítele zbil,
A v léčku uběhl ten, kdo léčku nastrojil.
A bitva veškerém se na bojišti strhne,
Ten, koho porazí, ten hledá, kam se vrhne.
Jest outěk, seč a dav, a padá sedlák, pán:
Již každý v srdci mní, že druhý překonán:
Než všecko neplatno; vždy bitva půjde dále.
Leč že kdo vyzuje, neb zajme v kořist krále;
Neb králem stojí boj; a ostojí-li král,
Tvé štěstí; padne-li, tu nešťastně jsi hrál.
I protož o něho všem bojovníkům péče,
Jen jeho samého všech zastávají meče.
Když strastným osudem král puzen ubíhá,
A vítěz nepřítel naň zbraní nalíhá,
Tu Dostal! vykřikne; král vehnán do šach matu
Již není nikudy ni outěku, ni zvratu.
Tak bitva skončena, a tudy po hře jest,
Z níž jeden hanbu má, a druhý béře čest.
|
Vysvětlivky:
píšek - pěšec
slon - věž
rytíř - jezdec
pop - střelec
šance - hradby
proradit - zradit
tmy - houfy, množství
ostojí - obstojí
Báseň poprvé vyšla v článku Josefa Jungmanna "Hra v šachy", Hlasatel český 1806.
Převzato z knihy Josefa Jungmanna vybrané spisy původní i přeložené, vydal Karel Hikl v Praze 1918, nakladatelství J. Otto, s. 151-154.
|