Někdy r. 1936 bylo mi ředitelem ústavu dívčího gymnasia Krásnohorská v Praze svěřen úkol poučiti žačky o práci Československého Červeného Kříže. Přišel jsem tenkrát, tuším, do VI. třídy, jinak mi zcela neznámé, a začal otázkou: "Kdybyste se mě tázaly, kterou československou organizaci pokládám za nejkulturnější, řekl bych bez rozpaků, že Český Červený Kříž."–Tichý šum a rozruch, překvapení a snad i nesouhlas!! Rychle jsem vysvětlil, proč tak mluvím a řadou dokladů ověřil svůj výrok.–Všiml jsem si tenkrát, že přibledlá tvář jedné žákyně se zalila nachem uspokojení, že oko její radostně zářilo a že sotva znatelný pohyb hlavy přejel třídu vítězným pohledem. Cítil jsem dobře, že ve třídě musila být před mým příchodem živá debata o Českém Červeném Kříži, kterou jsem já svým výkladem rozhodl ve prospěch ČČK. Jména této žákyně jsem však neznal a nepátral jsem po něm.

Náhodou však koncem téhož roku odešel na vojnu profesor latiny téže třídy a já jsem ho zastupoval asi 2 měsíce. Probírali jsme římskou lyriku. Na básních Catullových jsem ukazoval, jak dovede básník úchvatnými verši vystihnouti lásku, štěstí, radost, bolest, zklamání, žal, hněv, výsměch a celou bohatou stupnici lidských citů. Třeba stejně poutavě a snad ještě účinněji lze vylíčit city prózou, jak to dokázal např. Jan Amos Komenský ve svém "Labyrintu světa a ráji srdce", který provází čtenáře celým bludištěm lidských citů, vyhledává z nich ty nejušlechtilejší city zbožnosti a oddanosti Bohu a buduje na nich útěchu a štěstí lidského srdce. Při jménu Komenský opět jsem si všiml, jak ožila zanícením přibledlá tvář téže žákyně, prozrazující vnitřní uspokojení. Tentokráte jsem pohlédl na zasedací pořádek a zjistil, že žákyně se jmenuje Rela Fafková.

Po skončení hodiny jsem zjistil ve sborovně v třídním katalogu, že Rela Fafková je vyznání českobratrského a později jsem se dozvěděl, že celá rodina legionáře Petra Fafka žije tichým a zbožným životem Českých bratří, u nichž se těší zbožné úctě Mistr Jan Hus, Petr Chelčický, Jan Amos Komenský. Jméno Petra Chelčického nosil jako symbol míru a pacifismu též otec Relin. Petr Fafek, vrchní účetní ústředí ČČ Kříže. Tradice českobratrská byla až dojemně prožívána v rodině Fafkových a jejich účast na bohoslužbách a životě církve českobratrské na Žižkově byla až biblicky vzorná.

Láska k evangelickému životu Českých bratří byla sílena četbou historických knih českých, zejména slavných knih Jiráskových "Mezi proudy", "Proti všem", "Bratrstvo", "Temno" a jiných. Dějiny a zvláště české dějiny byly nejmilejším předmětem Rely Fafkové na gymnaziu. Učitelem dějepisu byl v její třídě vážný prof. František Zpěvák, který se těšil přízni celé rodiny Fafkovy. A právě u profesora Zpěváka jsem poznal blíže celou rodinu Fafkovu, která chodila pomáhat k němu na zahrádku.

Opravdu vzácná rodina taktem a oddanou službou ušlechtilým lidským ideálům, např. Českému Červenému Kříži. Tím jsem si dovedl také vyložiti ono živé pohnutí Rely Fafkové, když jsem v jejich třídě mluvil o ČČ Kříži.

Po maturitě studovala Rela Fafková učitelství a rozšířila svůj obor též na učitelství náboženství českobratrského, jemuž horlivě učila v době válečné na několika národních školách.

V době okupace byla Rela stejně jako její sestra opravdovou vlastenkou a záhy její rodina byla persekvovaná od gestapa, otec zatčen, vyšetřován a týrán pro službu ČČ Kříži. Když se vrátil domů z vazby, rodina s ním jen utužila odpor proti okupantům, a bylo jen samozřejmým důsledkem jejich vroucí oddanosti k vlasti, že se zúčastnili (všichni do jednoho) ilegální činnosti proti okupantům.–U nich našli útočiště Heydrichovi mstitelé Kubiš a Gabčík. Bývali u nich snad nejdéle ze všech ubytovatelů (od počátku dubna 1942 až do 18. května 1942 a pak po atentátu Gabčík byl u Fafků ještě plné 4 dny, kdežto Kubiš jen 2 dny, tj. 29. a 30. května 1942.

U Fafků našli opravdový domov a Gabčík našel i svou snoubenku v mladší dcerušce Fafkovic Liběnce. Do krypty pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici se stěhovali jen z vojenské kázně, ač Gabčíkovi se věru nechtělo. I tento úkryt našel legionář Petr Fafek, který už dříve dal sem převézti a uschovati střelivo, jež podle jeho vlastních slov sem převáželi v pohřebních vozech. Učinil to ovšem se souhlasem seniora prav. církve p. Sonnevenda a s laskavou pomocí kaplana Dr. Petřka a faráře Čikla.

Od Fafků se oba parašutisté Kubiš a Gabčík přestěhovali 19. května 1942 k Ogounovům do Dejvic, ač smluveno bylo, že přijdou už 2. 5. 1942. Za to ovšem bylo jim slíbeno, že u Ogounů budou bydliti o 14 dní déle, než bylo původně ujednáno. Zásadou totiž bylo vyměnit asi za 14 dní místo pobytu.

Uvědomte si, prosím, situaci: Petr Fafek (asi) věděl o chystaném atentátu na Heydricha, tedy o "prolití" krve Heydrichovy. On pacifista se obrací na Ogouna, známého nekompromisního pacifistu, který byl na gestapáckém indexu pro své pacifistické brožůry "Školou k míru" (La paix par l' école), "Atlas de la civilisation" atd., aby podporoval vojáky, jejichž řečí je "meč", nikoliv "pluh". Vnitřní spor! Smíme to učiniti proti svému svědomí. Prožili jsme duševní krizi, jíž např. líčí patriarcha čes. církve pravoslavné vladyka Gorazd v brožuře "Velký čin malé církve". Vnitřní spor ovšem vyzněl kladně, tj. pro podporu našich vojáků, protože tito neútočili, nýbrž jen bránili svůj národ. Tak Jan Amos Komenský se obrátil na své dobré (vojáky) generály, aby neopustili český národ, tak pacifista president Masaryk organizoval legie na obranu svého národa v první světové válce, tak i president Beneš buduje čsl. armádu ve druhé světové válce…

Ortel nad Heydrichem vykonán 27. 5. 1942 a nastaly dny krutých persekucí Frankových. Jakou starostí o sebe i o své chráněnce byli tehdy ubytovatelé vypjati, dá se těžko vyjádřiti. Proto pochopíte útěšný oddech Ogounových, když 31. května 1942 přiběhla k nim Rela Fafková se zprávou, že hoši už mají bezpečný úkryt. Na tu zprávu odpověděl prof. Ogoun: "Ani nevíte, Reluško, jak jste nás potěšila touto zprávou!" To bylo poslední setkání Ogounových s Relou Fafkovou, něžnou a věrnou služebnicí vlasteneckých práv národních.

Za dva dny na to přišel k Ogounovým sám Petr Fafek a řekl, že kryt chlapců je bezpečný v chrámové kryptě uvnitř Prahy (ale neřekl které).  Líčil, jak došlo k obstarání tohoto krytu, a věřil pevně, že hoši (kterých prý je tam už 7) nebudou vypátráni, budou-li ovšem sami opatrní, a jak je zásobují s pomocí ochotných kněží. To bylo poslední setkání Petra Fafka s rodinou Ogounových.

Dne 19. června 1942, tedy den po skonu našich hrdinů, potkala pí. Ogounová rodinu Fafkových ve Štěpánské ulici. Nenápadně se přitočila jen pí. Fafková a řekla: "Paní profesorová, buďte klidná. O vás nikdo neví. My nic neprozradíme, a chlapci už mluvit nemohou! Ovšem s námi je to něco jiného." Stiskly si ruce a to bylo poslední rozloučení Fafkových s Ogounovými.

Později jsme se dověděli o hrdinné mlčenlivosti rodiny Fafkových. Pí. Půlpánová píše ve svých zápiscích z Pankráce, že nechali stát 3 dny a 3 noci pí. Fafkovou na chodbě bez jídla, aby prozradila další ubytovatele. Ona se dala mučiti a slova neřekla! To už je hrdinství hodné Českých bratří!

A Tobě, Liběnko, ještě cituji článek, který právě dnes otisklo "Svobodné Československo" o hrdinství Tvého snoubence mlčenlivého Gabčíka.

Čest Vaší památce